Tenkrát Mistr nečekaně navštívil naše meditační centrum v Levii. Právě jsme začali třetí den usebrání a meditovali jsme v tamějším dožo ponořeném ještě do ranního šera. Někteří tu a tam klímali a kijosakuman měl práce nad hlavu. Duté rány se rozléhaly prostorem častěji než jindy.
Když Mistr vstoupil dovnitř, zprvu si ho nikdo nevšiml, ale záhy jsme všichni pocítili jeho přítomnost. Byl jako kulový blesk, příliv zářivé energie, pod jejímž dotekem jsme rázem procitli. Kijosakumanovi vzplála hůl v rukou, až ji překvapeně odhodil a pak ji provinile uhasil s omluvným gestem k Mistrovi. Ten jenom blahosklonně pokynul a řekl:
-To nic, chlapče, to se stává… A vy ostatní, pokračujte, nenechte se rušit…-
A tak jsme se chvíli snažili navázat na přetrženou nit meditace. Moc se nám to nedařilo. To, co se stalo, nám nešlo z mysli. Po nějaké době se však přece jen v místnosti rozklenulo soustředěné ticho. Na přítomnost Mistra jsme nějak záhadně zapomněli. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pojednou se kolem nás zčistajasna rozjasnilo, jakoby dovnitř zasvítilo slunce. Přitom však byla venku pořád ještě tma. To světlo vycházelo odněkud z prostoru mezi námi, zhušťovalo se kolem našich těl a přes kůži vsakovalo dovnitř. Stále jsme seděli v nepohnuté pozici, jejíž udržování nám v té chvíli splývalo vjedno s dechem. Tělo se zdálo nezvykle lehké, takřka nehmotné, jakoby se stávalo jen prázdným prostorem, v němž se šířilo to zářivé světlo.
A potom najednou pozvedl Mistr paže a my se vznesli vzhůru. Stoupali jsme ke stropu, ale nijak nás to neudivilo. Jakoby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Kdoví jak dlouho jsme takhle viseli. Vnímali jsme svá těla jako nějaké světelné kokony, ve kterých světlo předlo to nejušlechtilejší hedvábí. Třpytili jsme se jako velké sněhové vločky, až jsme se posléze pomalu snesli dolů a Mistr ukončil meditaci.
U snídaně jsem se ho odvážil zeptat na to, co jsme to vlastně prožili.
-Nic výjimečného,- řekl se smíchem, -jen jsme si hezky zameditovali…-
-Ale to vznášení, …?-
-Vždyť jsi byl při tom, – přerušil mě, – když se staneš Prázdnotou, nic tě netíží, nic tě neomezuje…-
-Měl jsem však pocit, že jste nám nějak pomohl,- řekl jsem. -Co s námi bude, až tu zas nebudete?-
-To záleží jen na vás,- zvážněl Mistr. -Já jsem vám jen ukázal cestu…-
mnich