HADENIE

    Je nás mnógo. Náš kníže Mnógov Premnógij má kšandy napjaté až k prasknutí a probírá se jimi jako strunami balalajky. Pětulila,  jeho třináctá žena, má cop tak  dlouhý, že jí ho zástup komorných nese na ramenou, aby se nevláčel po zemi. Vždyť je tak rusokrásný! Když usedá do kadibudky, bývá cop protažen malým okénkem vzadu, aby nedošel úhony. Malý princ Mandragorijevič si pod rudým paraplíčkem brouká cosi o korábech, které přistávají v březovém háji, o svorném národě a slavných vítězstvích bohatýrů. Jeho ikona musí viset povinně  ve všech jurtách, neboť  pach z kumysu by jinak přilákal démony z pouště Gobi. Turisté sem zajíždějí málokdy. Obloha je tak nízko, že se tady musíme málem plazit jako hadi. Naše naděje jsou živeny jen počtem, neboť nákaza množení se už nedá zastavit. Nezmůže s tím už nic ani Olgoj Chorchoj…

                                                                                                                                              Budič

    Potkalo mě včera sousedovic Hanče. Ptá se: -Strejdo, jak se to dá udělat, abych byla krásnější?-

 Říkám jí: -Vždyť jseš docela pěkná, Haničko…-

Ona na to: -Jenže já bych chtěla být opravdu krásná!.-

-No dobře,- zvážněl jsem naoko a pravil: -Chceš-li býti opravdu krásná, Haničko, pak musí nejprve zkrásnět tvá duše…-

  – A jak to mám, strejdo, udělat?- zvídala.

 -No, to je docela složité,- zamyslel jsem se, abych to děvčeti smysluplně podal: -hlavně se musíš obrátit naopak. Zatím ses věnovala zevnějšku, teď musíš pracovat na svém nitru.-

  -Jak to mám ale udělat?- nedala se odbýt.

  -Sbírej tam dovnitř krásu jako včelička med,- vysvětloval jsem. -Od rána do večera se snaž vnímat krásu, ať už doma nebo venku, pozoruj přírodu, čti krásné knihy, hlavně poezii, poslouchej vážnou hudbu, choď na výstavy… A taky když  budeš s lidma, usmívej se na ně, buď vlídná, tolerantní, nepoužívej sprostá ani vulgární slova a hlavně…-

   -Co hlavně?- nedočkavě vybreptla Hanča.

   -Hlavně se nekoukej na televizi.-

  -A pročpak?- zeptala se.

  -Proto, že je to ztráta času a strašná nuda,- řekl jsem procítěně, -a navíc tomu chybí krása… Ta se musí zrodit ve tvé fantazii, tak jako perla…-

  -Ano,- vydechla, -už tomu rozumím, krása bude jako moje děťátko, že jo?- zasnila se s přimhouřenýma očima.

  -Ano,- přisvědčil jsem, -zrodí se v okvětí tvé duše jako krůpěj rosy uprostřed růže…-

  -Děkuji, strejdo,- řekla, -už vím. Nashledanou…-

  Odcházela a já si uvědomil, že zkrásněla.

                                                                                                  Jal

(ale ne všechny cesty vedou k cíli?)

Možná jste si  toho už taky všimli. Všechno, co si tzv. vymyslíme, byť by se jednalo o největší kraviny, n ě j a k    funguje. Důležité však je, že právě  jen   n ě j a k.  Čím méně ,,pravdivou? (ve smyslu korespondence s realitou ) alternativu vymyslíme, nebo-li čím více se naše idea rozchází se skutečností, tím menší účinek bude náš výmysl mít. Jako příklad zde uveďme třeba tohle.  Pan A. přijde na nápad, že začne do lesa hýkat jako osel  v domnění, že tak přivábí jelena. Hýkání má sice zvukový účinek a nese se prostorem (možná i někoho lekne, až tento sebou sekne), ale jelenovi je to putna. Pokud ovšem použijeme vábničky a budeme vydávat zvuk vskutku podobný jelenímu troubení, můžeme se opravdu nadít toho, že bude zváben?

Aplikováno na oblast duchovní: bude-li někdo meditovat správným způsobem, to znamená dodrží správnou pozici, vedení dechu, bude-li dokonale koncentrován, potom bude mít větší naději na úspěch než ten, který to bude dělat ledabyle, nesprávně apod.

Platí zde jakási přímá úměra, že totiž čím více se dotyčná oblast aktivity vzdaluje fyzičnu a hmotné realitě vůbec, tím větší prostor otevírá pomyslům, iluzím a zdání. To by mohlo vysvětlovat, proč má tolik snaživců v oblasti spirituality tak málo výsledků. Z tohoto hlediska je potom užitečné spolehnout se na osvědčené duchovní tradice, které se vinou dějinami lidstva jako jakési hlavní silnice, a nemotat se příliš na vedlejších či módních chodnících, které tyto hlavní tradice povětšinou vykrádají, imitují a eklekticky míchají dohromady.

Mysl je velmi hravá říčka a stačí se jí nechat někam nést, abychom si mohli být jisti, že nás skutečně NĚKAM zanese;  kam, to ví jen Bůh, ale výsledek nemusí vždy odpovídat našim představám. Proto bychom měli, milí přátelé, mysl ukáznit, cvičit, trénovat, aby neskákala jako městský pejsek v lukách, ale byla nám spolehlivým a věrným pomocníkem. Těkavá mysl se podobá nevěrné ženě, může nás totiž nemile překvapit?

H.

Na těchto stránkách se chceme zabývat návratem do Světla… ze světa absurdity a bizarních stínů, které zůstaly z původního Projektu Božího, je možno se kdykoliv (mnoho času však už nezbývá…) vrátit – obrátit do Světla. To je nikoliv jen nějakou metaforou, ale skutečným programem – cestou k transformaci a dovršení nehotového člověka.

Od biblického příběhu o Pádu prvního člověka – Adama (kniha Genesis) – se vine jako Ariadnina nit cesta těch, kteří pochopili, že jsou vyhnanci z Ráje, z původního – ontologicky staršího – dokonalého stavu- a nastoupili cestu zpátky… k Edenu, který čeká. Nikoliv snad někde v horských oblastech – v Šambale – nýbrž jakožto dosažení původního dokonalého stavu harmonie – dokončení evoluce jedince. Neboť je to cesta jedinců, nikoliv zástupů, cesta vyvolených.

(red)