HADENIE

Krajina byla zalita měsíčním světlem a v jeho stříbrném mihotání hleděl muž s doutníkem směrem k pobřeží a snil. Zdálo se mu, že k němu od moře vystupuje dívka v růžovém závoji poletujícím kolem jejích snědých ramen a tiše pohybuje rty, jakoby šeptala jeho jméno… Když přišla blíže, zjistil, že recituje verš z Písně písní: „Láska je silná jako smrt,
vášeň neúprosná jako hrob,
Její plameny šlehají
žárem nejprudším.“

Muž s doutníkem jí pohlédl do očí a pokýval hlavou:
„Ano, její plameny neuhasíš…!
Dívka však prošla kolem, jako přelud se rozplynula a on jen roztržitě bafal svůj doutník. Než se vrátil dovnitř, poznamenal:
„Zprvu vše plné žáru,
než podlehne to zmaru.“

Háden

Vyvolený nevěděl, že je vyvolen k vyššímu poslání, neboť na žádná vyšší poslání nevěřil. Dlouho si myslel, že to nejlepší, co může udělat pro dobro lidstva, je držet se zpátky, prostě nevstupovat do proudu. Proud se totiž stával čím dál tím víc kalnějším; valilo se to v něm všechno spolu, dravé vlny unášely dobré i špatné, čisté i kalné v jednom jediném zpěněném toku, jehož šíře byla nepředstavitelná. Cíl nejistý. Vyvolený říkával, že všechno, co tady spolu pluje, je výtvorem proudu, jeho společným snem, podobně pak i samotná vidina proudu, všechny myšlenky a vize vytvářené těmi, kteří jsou jím unášeni.
Vyvolený seděl na břehu na jednom z velikých balvanů, kam umístil své meditační sedátko ze suchých travin. Pozoroval to divoké kypění z uctivé vzdálenosti a neměl nikterak potřebu se s tím ztotožňovat. Dokonce se domníval, že jeho určením je právě toto nezaujaté pozorování, které mu dovolovalo zůstat nedotčen. Opravdu? Po čase zjistil, že ho i toto pozorování jistým způsobem vyrušuje. Chvilkama měl dokonce výčitky svědomí z toho, že jen tak „zbůhdarma“ přihlíží namísto toho, aby těm v proudu pomohl. Ano, mohl by je přece navigovat, volat na ně shůry a radit jim, kam mají plout, aby se zachránili. Když to však parkrát zkusil, se zlou se potázal. Někteří mu dokonce spílali. Jednou se též rozhodl, že je bude odchytávat pomocí dlouhého bidla, ale málem na to sám doplatil životem. Ne, už se jim do toho nebude více vměšovat, řekl si tehdy jednou provždy. Ale stejně to dlouho nevydržel. Pokušení pomáhat bylo tak silné…
A potom měl ve snu vidění, že je mu určeno vydat o tom svědectví. Jak? Proniknout až k podstatě, nikoliv snad proudu, nýbrž plynutí. Od té doby se díval na všechno jinak. Pochopil, že všechny bytosti jsou v proudu unášeny proto, že se s ním ztotožnily. Nemohou se z něj osvobodit dokud se neosvobodí samy ze sebe, z toho, co považují za své pravé já, tedy vědomí, že jsou součástí Proudu. Až procitnou ze své nepravé identity, procitnou i z Proudu.
Vyvolený vzal bílou křídu a začal psát po skalách kolem: JSI SVOBODEN! JSI VĚČNÝ! NENECH SE STRHÁVAT PROUDEM SMRTI! VYSTUP Z PROUDU A KRÁČEJ K PRAVÉMU ŽIVOTU! BUĎ SÁM SEBOU! Nic nového, ale třeba to někomu pomůže. A k tomu ostatnímu si musí pomoci už on sám… Nevšiml si sice, že by od té doby z proudu někdo vystoupil, ale čas tu nehraje žádnou roli. Koneckonců každý to jednou pochopí…
A tak od té doby Vyvolený zase jen sedával na skále nad divoce zpěněným proudem života ke smrti a tiše rozjímal nad jeho plynutím. Nevěděl, že je vyvoleným, vždyť na žádné vyvolení ani nevěřil. Věřil však sám sobě. Věděl, že než skončí tento sen, bude v něm kráčet Věčností.

Mnich

Veškeré problémy lidstva spočívají v infantilní neschopnosti člověka dohlédnout za obzor, který mu zahradilo ego. Vše, co je za ním, je pouze další projekcí téhož. V okamžiku, kdy to pochopíme, považujeme své myšlenky za perfidní hmyz vylétající z lačných úst chtíče. Nejde tak ani o to, že vskutku toužíme po tělech těch druhých, jako spíš o prastarý program, kterým jsme byli přepólovaní od Boha směrem k ďáblu, od nebes k zemi, od Rajské zahrady směrem k zemi vyhnanství. Když to pochopíme, snažíme se to obrátit. To je ovšem dílem každého z nás, neboť vše kolektivní je pouze jen další příležitostí k rejům ega. A proto se praví: Zastav se a obrať se, a nikoliv: Zastavte se a obraťte se. Proto jsou církve jen ohrádkou pro zbloudilé ovce, která je drží v bludišti marných nadějí, podobně jako politické strany… Kdo máš uši, mlč, kdo máš oči, věz!

Mnich

Tak to bylo: spatřil jsem dneška hranici; stála tam přede mnou, docela blízko, jako obyčejná zeď, natolik bytelná, že každý, kdo by ji chtěl překročit, musel počítat s nezdarem. Poklud byl tento kalkul smyslem této odporné stavby, nemohl se minout účinkem. Já se však s tou nepřekročitelností nehodlal jen tak smířit: pochopil jsem, že zeď se za prvé zdí jen jeví. Nemohla ani jinak, vždyť jevení se je jejím údělem podobně jako je hmotnost předností kamenů, bez níž by ulétly kamsi po větru. Zeď tedy jevila se zdí právě proto, že k tomuto účelu byla postavena…
Za druhé: pokud měla zahradit naši cestu a podkopat odvahu k překročení, musela se spoléhat na svoji pevnost: ta ovšem přesahovala jevení. Jevení tak pozbývalo svou převahu a jeho zbytečnost převažovala nad účelem. Nakonec se tato zeď pyšně vypínala nad své okolí právě proto, aby se nedala přehlédnout.
Za třetí: kdo by se ke zdi otočil zády, odešel by s vědomím porážky… Ne, tudy nevedla cesta.

Abych ten problém vyřešil jednou provždy, uchýlil jsem se k úskoku: naoko jsem se smířil s existencí zdi jako s něčím, co se nedá jen tak ignorovat, ale ve skutečnosti jsem ji ze svého vědomí prostě vymazal. Postavil jsem tak proti sobě dvě síly, jejichž protikladnému působení zeď nemohla odolat. Po chvíli zmizela. Dnešek stál přede mnou otevřený do nekonečného prostoru. A tak jsem tady s vámi, abych Vás přivítal ve světě bez hranic!

Maharev