Veverka
V tichu podzimního lesa
Je přebytečný každý krok
Jen veverka zná zkratku na nebesa
Rozjímání
Prázdná ohrada
Chumáče ovčí vlny semo tamo
Myšlenky se pasou z opačné strany
Venkoncem
Pán zůstal nepoznán
Celý Boží den seděl před supermarketem
A podřimoval v ospalém slunci
Taoista
Na kopci už svítalo
Zlatá květina se otevřela
A nektar stékal do údolí duše
Zeď
Za zdí se shlukuje noc
Brána už zívá
Vše stále znovu
H.
Kdysi jsem znával jistého Mjaťu, měl takové makové oči a málokdy se dal rozpoznat ve skvrnách oprýskané omítky. Línul a lóhal, až se pránilo. Kókol a Máhel ho znávali mnohem důvěrněji; přecházeli spolu někdy po stéblech přes jižní oblohu, dokud se neztratili sami sobě a pláchli někam křížem doztracena.
Jednou večer se takhle kutáleli v trávě plné rosy a najednou Máhel ukázal do dálky a vymjukl překvapením:
Spatřil sám sebe, jak se pošklebuje svému stínu, až vyvanul. Kdosi ho zpravil o potřebě plynulého prorůstání. Vrstevnatěl. Postupně se drolil. Bulharovy střevíce ho už nemohly vrátit zpět, neboť překročil horizont příliš kvapně. Vpotácel se do plstna a mlku. Z posledních sil plíhl. Avenodominem se zaříkával v mléčně bílém svitu Lunné Panny. Vyslyšen vyřkl zaříkanku o šňupanici v Bryjdě. Nikdo se neozval. Zůstal sám až do konce svých dnů?
Zato Kókol hladil panímámě ruku a postrkoval ji po truhlici sem a tam, až se víko vymrštilo vzhůru. Uvnitř seděli tři Vendelíni, modrý, červený a zlatý, dívali se do dálky, kam až dohlédli, neboť právě tam, v krajině nedohledných úsměvů, jim byla přislíbena dlouho vyhlížená plyšová kukla. Když odtamtud dorazil posel, tušili, že Vánoce jsou blízko. Tleskali drobnýma ručkama, až se jim kouřili z palčáků. Cingilink.
Háčko
Toť otázka
-Toť otázka,- pravil Genzej a podíval se na špičku svého nosu, jako by tam chtěl najít odpověď. Jenže vlastně žádnou otázku nepoložil a tak se nedočkal ani odpovědi. A přece, na jeho tváři se rozhostil spokojený výraz, který napovídal, že pokud vládne v duši klid, jsou všechny otázky zbytečné? Přesto se v Genzejově očích zdála problesknout jakási neurčitá pochybnost. Věděl tedy opravdu všechno? Toť otázka?
Háden
