HADENIE

Večerem táhne cos takově nějakého

Něco tak chlubně nanicovatého

Jak příběh z koupelny

Před kterým zběhl plch

Všichni jsme dlužníky Luny

Spoutáni v pavučinách z luhů

Čekáme na cosi

Něco tak nějakého

Jak to jen může být

Háčko

Stavba

V předvečer zadulo a mraky připluly
V předsíni z věšáku plandaly kabáty
V představách důchodce se cosi pohnulo
V předtuše objetí celý se rozechvěl
V předešlém případě však k tomu nedošlo
V předměstském domečku žil povětšinou sám
V předmluvě k deníku se o tom nezmínil
V převleku za mlada šlo všechno nějak líp
V převážné většině sem za ním chodily
V předběžném odhadu se nikdy nemýlil
V předchozím setkání však špatně zacílil
V překotné omluvě se trochu zakoktal
V převaze vlastních let uznání nesklidil
V převratný tento čas tak pole vyklidil
V přísaze rozumu zřekl se trapné hry
V případě nejlepším s pomocí viagry

Tschuk

Tohleto popletené léto
Napohled neladné je velmi
Oplývá neobvykle vláhou
Oblaka nebem stále plynou
Umdlelé mlhy v dol se valí
A splihlé lesy blátem slynou
Jen mechy vesele si pějí
Ty mají deště nejraději

V Troubelíně bylo onoho léta dosti deštivo. Z mentálních uďáků se čmoudilo a pimprlata žehrala na nedostatek sluníčka přesto, že věštci pravili sdostatek jasně: Dokud nedojde k duchovnímu rozkvětu v převážné části troubelínského zapadákova, nebude lépe. Ostatně tak pravila také stará písma. Ta hovořila dokonce o potřebě každodenního zjasňování života, což ale pro dnešní dobu duchovního zakrnění vyznívalo jako největší utopie. Vždyť masmédia krmila lidi čím dál většími blivajzy, na hledín se už nedalo koukat, jenže otupělí trobelíňáci se nezmohli na víc než ustavičné remcání, jehož hlasitost umlkala jen ve spánku. Ten byl takřka jediným smířením místních s lopotnou existencí, která nepřinášela radostí větších, než jaké byly známy v časech otrockých.
A tak se nedostávalo světla venku ani uvnitř, z mentálních uďáků se čmoudilo a v Troubelíně bylo onoho léta deštivo. Jak jinak?
Mnoděj