HADENIE

Stačí jen chvilinka a je vám vše jasné. Prťaví chtějí hned každého vtáhnout do svého světa. Marně byste jim vysvětlovali, že se tam nevejdete. Oni si myslí, že se jim můžete přizpůsobit, či dokonce, že všechno je tu takové, jak to oni sami vidí. V praxi to vypadá tak, že vás chytí za ruce a snaží se vás nasoukat do svých doupátek. Nejsou to žádné nory, jen jejich mentální měřítka, která každému vnucují jako to nejlepší. Ostatně se tak chováme někdy i my, když zapomínáme, že druzí mají na věci odlišné názory. Tak třeba paní M. Domnívá se, že politická situace v X. odpovídá jejímu světonázoru. Všichni politici jsou špatní, snad jen s výjimkou těch, kteří kopou za její stranu. A takových příkladů je spousta. Vraťme se ale k Prťavým. Ti jsou tak úporní, že své přesvědčení uplatňují ve všem všudy. Jsou neoblomní. Posledně jsem se nechal málem chytit. Doupátko se začalo pomalu zavírat a já pochopil, že je zle. V doupátku hrála televize a vonělo tam cosi z plotny, sladce a mámivě, až se mi začaly dělat mžitky. Přistoupila ke mně jakási krásná žena (ztepilé postavy, takže jsem zprvu ani netušil, že patří k Prťavým…) a mile se na mě zadívala: -Pojďte dál, jen pojďte, nebudete litovat…- řekla tím nejkouzelnějším hlasem, jaký je možno si představit.

Já však hned věděl, která bije. Vždycky to začíná tak hezky, že ano… Vezme vás za ruce, pohlédne do očí a než se stačíte vzpamatovat, jste na řetězu.

-Jste moc hodná, dámo,- odvětil jsem, -ale já se sem nevejdu…-

-Ale vejdete,- odporovala, -jen to zkuste. Vlezte si sem do seknice, posaďte se na pohovku a já si k vám přisednu…-

-Ani nápad,- vyhrklo to ze mě, -já musím rychle pryč, mám důležité setkání s ministrem,- zalhal jsem a ještě kus cesty od ní cítil, jak mi buší srdce. V hlavě jsem měl takový divný pocit, že jsem ji na poslední chvíli vytáhl ze svěráku…

Mílek

Dej Pane ať všechny duše

jsou jako čisté růže

které se otevírají milosti světla,

Naplň je Láskou

která by je spojila v Jediném Božském srdci

Aby se milovali jako svatí

před Tvým trůnem

Dej aby se na křídlech Tvé Lásky pozvedli z Temnoty,

Z údolí smrti a hříchu

A zrodili se do pravého Života…

M

       Představte si, že jedeme ve vlaku. Je to jen takový příměr, vím, že byste si šli nejprve koupit jízdenku, ale tentokráte to je zadarmo. Jedeme tedy ve vlaku, a předpokládejme, že jsme si před chvílí trochu zdřímli, protože vlastně ani pořádně nevíme, odkud a kam vlastně jedeme. Protože se však kolem nás v kupé všichni tváří tak přesvědčivě, trochu nás to uklidní. Zanedlouho se ostatně dozvíme, v co jsme nejspíše od samého začátku tajně doufali: no ovšem, je to vlak života, kamsi do stanice štěstí. Spon to tvrdí, až na pár škarohlídu, všichni kolem nás. Pohled z okna tomu ovšem příliš nenasvědčuje; nevypadá to tam moc vábně, občas se nám dokonce zdá, že projíždíme mezi horami odpadku, jízda je však docela rychlá a časem začneme z těch míhajících skvrn spřádat opravu krásné sny. O lásce, rodině, pěkném domečku, zaměstnání, dovolených u more a tak. Posléze se rozhodneme, že si ten vlak prohlédneme taky trochu zevnitř. Ani se však nemusíme moc namáhat chozením, vždyť přímo nad námi je velká obrazovka, na které vidíme přímý přenos z celého vlaku. Můžeme-li se ovšem spolehnout na to, že jsou záběry skutečně pravdivé, protože vypadají často dost šíleně. Tak se dozvíme, že v některých vagónech jsou neustálé náboženské konflikty, dokonce jsou tam prý i ranění a mrtví, támhle zase o pár vagónu dále cestující umírají hladem – a my se trochu stydíme, když pomyslíme na to, že máme v tašce nad sebou zásoby jídla…, než však stačíme promyslet případnou pomoc, objeví se na obrazovce přenos z politického kupé, kde nás dobrácky vyhlížející strejda ujistí, že pomoc je už v plném proudu a volební program vládní strany počítá dokonce i s lepší budoucností, ostatně jako vždycky. Vtom se otevrou kvere a přistoupí nějaká teta, která nás hnedle informuje o novém druhu diety spočívající v pití sušené syrovátky z klokaního mléka smíchaného s práškem z žabího hlenu, macerátem z aloe a žloutkem ze pštrosích vajec. Než stačí dokončit poutavý projev, přehluší ji povyk z chodbičky, kde nějaký hysterický mladík zaječí, že se prý v předních vagónech koná tajná schůzka představitelů G 7 a navrhuje vzít to tam útokem. V tu chvíli máme dojem, že ve vlaku je možná až příliš rušno. Jako na zavolanou se k vám nakloní usměvavá žena odnaproti, o níž jste si mysleli, že spí, ale teď vidíte, že je vzhůru. -Kdybych nepila zeleninové Šťávy, tak už tady nejsem,- řekla se zvláštním strnulým úsměvem: -Jsem Šípková Růženka, víte, a poté, co mě trpaslíci nechali napospas princi, který byl masožravec a jedl maso kuřat z velkochovu, odešla jsem načas ke Krišnovcum, ale ti se tak divně oblékali… Pijete mléko?- zeptala se. -Piji jen našlehané pivo, ale musí mít říz,- pravil jsem plaše, když tu mou pozornost upoutali dva muži v oblecích, kteří nakoukli dovnitř a položili všem otázku: -Čtete bibli?- -Jehovisti,- napadlo mě. -Kde to jsem?- pátral jsem zoufale v paměti… Muž po mé pravici se zatvářil velmi významně. Zavřel rozečtenou knihu a řekl tiše: -Jenom se nezbláznit!- -Jak to ale udělat?- zašeptal jsem k němu: -Zajdete do modlitebny ve čtvrtém vagóne nebo do meditačního centra vedle. Taky tam občas zajdu.- A tak jsem se tam šel podívat. Bylo tam ticho jako v hrobe anebo jako když sedí kvočna na vejcích. Pochopil jsem, že se zde provozuje vážná činnost, jejímž cílem je štěstí jiného druhu a možná i cekání na zázrak. Ti, co tam seděli, se však neusmívali, vypadali dost smutně. Nikde to nemají jednoduché. -Co si od toho slibujete?- zeptal jsem se zdvořile. -Nic necekáme,- řekli mi trpělivě, -všechno máme. Je to stav čisté přítomnosti, tady a teď, kdy se projeví vaše podstata. Každý to má, aniž to ví…- Určíte sem ještě zajdu, sliboval jsem si. To ovšem v jídelním voze, tam se štěstí zdálo být přímo na dosah. Rozjaření cestující se oddávali hodování, leskly se jim oči a v jejich hovoru mezi sousty zaznívala spokojenost. Byli tak pozitivní vždy a všude anebo jen tady v restauračním voze? Neprobudila se v nich také jejich pravá přirozenost? Neveěděl jsem a oni nejspíše také ne. Když jsem se vrátil zpět do našeho kupé, zjistil jsem, že mi mezitím zmizel kufr. Nikdo nic neviděl. Všichni spali. Kdybych spal taky, nemuselo se to stát. A navíc bych ani nevěděl, co všechno se děje v tom podivném vlaku štěstí. Když to jednou víte, máte po klidu. Ale nezoufal jsem. Musí přece přijít nějaká zastávka a já budu moci vystoupit. -Kam ale půjdu?- napadlo mě. Co když je to jinde ještě horší?… Možná se však štěstí skrývá tam, kde ho nikdo nehledá. Třeba ho ještě někdy najdu… Pokud jsem ho už vlastně nenašel… Možná ho mám a ani o něm nevím…

                                                                                     -mnich-