V Mouchově bylo rušno: na mezinárodním muším letišti tu přistávaly a zase odlétaly celé roje much. Jejich zájem poutalo cosi hnědého, co spočívalo jako olbřímí artefakt přímo na letištní ploše, ba co víc, zakrývalo její podstatnou část. Ne-li celou. Ať už tomu bylo jakkoliv, pro mezinárodní muší provoz to mělo klíčový význam. Asi jako pro nás naše reformy. Vždyť na nich závisí celá naše budoucnost… Ať už to dopadne jak chce, smrdí to stejně…
Monča
Je to život na Pomezí. Tedy ten můj. Stojím na pomyslné čáře mezi světy a zatím mi to tady připadá docela bezpečné. Připouštím, že je to ovšem zdání; stačí se podívat na zprávy v televizi a hned je mi jasné, že se to děje všude kolem nás, i tady. Běžně se tu nestřílí, ale občas to taky někdo schytá. Prostě zde i onde jsou lidi zapleteni do sítě svých osudů a v nich se děje právě to, co je v „programu“.
Co tam máme, nikdo předem neví; kdyby to věděl, asi by moc klidně nespal. Taky by se potom lidi zabývali něčím jiným, důležitějším, jen kdyby věděli, že jim už nezbývá moc času. Asi by neluštili křížovky a nedívali by se na kraviny.
Já však žiju život na „Pomezí“ z jiného důvodu. Nerad se ztotožňuju s něčím, o čem nejsem skálopevně přesvědčen, že je to takové, jak se to tváří… Proto se nemůžu tvářit, že se mi líbí politika nějaké strany, nevrhám se po hlavě do milostných dobrodružství a nejezdím na dovolenou tam, kam ostatní. Rovněž tak ani nevidím svět jako ti druzí, byť se je snažím pochopit. Neberu ovšem doslova jejich „pohádky“, jejich „víru“, názory a přesvědčení, nedělám to, co oni, když jim to přihraje příležitost. Nevím, zda je to tak dobře, ale žiju si svůj život na Pomezí.
Má to tu výhodu, že srovnávám jedno s druhým, pozoruju a nedělám si žádné závěry. Není taky proč. Připouštím, že se to všechno může hned vzápětí otočit, něco přijde a spláchne mě to někam, odkud už nebude návratu. Přesto se ale nevzdávám svého života na Pomezí. Jsem jeho svědkem. Sám pro sebe. Pro samo Pomezí. Proto, aby to tak zůstalo…
Háčko
Oni se jen tak tváří
Jako ti odboráři
Oděni v rudou záři
Reformy naše maří
Každý by mohl dosvědčit, že některé kameny mluví, zatímco jiné mlčí. Tak třeba v lidovém jazyce Selomejců existuje i několik výrazů pro „ticho“. Jedno se samo vypráví: „dumaški“, jiné však čeká, až je osloveno: „kutajme“. Kdo jednou vešel do sklepení kdysi slavného selomejského hradu, mohl tam objevit zvláštní visuté schody, které se pohybují nahoru a dolů v závanech průvanu uprostřed hustých pavučin. V některých okamžicích tu cosi zasténá, a není to snad nějaká ozvěna dávných časů, jak by se myslelo, nýbrž volání něčeho, co touží po vyslovení. Jsem zvědav, kdo půjde první…
Háden
