HADENIE

Pohádka je jako živá bytost. Protáhne se pod prahem dveří a náhle se ocitne v královském paláci, přímo před pokojem princezny. Vklouzne do jejího růžového ouška a když zjistí, jak je tam krásně teplo, začne se sama vypravovat:

Kdesi daleko v horách, na dně jeskyně až u dna vyhaslé sopky žil jeden prastarý drak, kterého už dávno nebavilo žrát princezny, neměl rád jejich intimspreje ani jejich slovník, a tak dával přednost daleko jemnějším věcem. Byl to drak filosofický; celé dny rozjímal o podivuhodných tajemstvích, kladl si nejrůznější otázky po smyslu života a protože to byl zároveň drak estetický, navštěvoval ta nejkrásnější místa na zemi. Za úplňku zalétal nad jedno tiché jezero v horách a tam nasával sladké vůně lotosů. Sbíral ty vůně do svého medicinmanského váčku, převázal je koženou tkanicí a potom, v dobách nepohody, se jimi kochal. Jednou se tak rozkochal, že se vychýlil ze svého obvyklého letového kurzu a vzpamatoval se až v jakési neznámé pohádkové zemi. Tam pak objevil zakletý palác, ve kterém prý kdysi žila překrásná princezna jménem Světlomila. Z vyprávění služebnictva se dozvěděl, že ve svých šestnácti letech, právě v den narozenin záhadně zmizela a od té doby ji marně hledají ve všech zemích světa. Vypsali dokonce tučnou odměnu tomu, kdo ji najde. Nejen, že ji dostane za ženu, ale navíc se mu dostane zasvěcení do tajného učení, které ovládala jen ona a které jí umožňovalo žít jen z čistého světla, nezávisle na hmotě a podobných prokletích.

Drak ji hledal velice dlouho a zdálo se, že marně. Když se už málem vzdal dalšího pátrání, tu jakoby čirou náhodou nalezl  princeznin deník a přečetl si jeho podivuhodný obsah… (z důvodů diskrétnosti ho zde nezveřejňujeme?) Pak si také všiml malého zámotku ležícího na stole u deníku. Dýchal na něj, zahříval ho, až konečně zámotek pukl a z něj vylétl nádherný motýl. Ten párkrát zakroužil kolem a najednou se proměnil v princeznu. Byla to ona, princezna Světlomila. Když uviděla draka, zamilovala se do jeho krásných modrých očí. Usadila se s drakem v jeskyni a měli se rádi. Po čase měli dráčata a všichni byli šťastni a veselí, hlavně každé pondělí.

Lílej

Dyť jsem to říkal… A už je to tady! Nebo snad ne? Tak vidíte…

Poté, co zkrachovalo manželství Nastěnky s Ivánkem kvůli jeho pokročilému alkoholismu (chlastal už i ve spánku), rozhodla se Nastěnka sloužit dědečkovi Mrazíkovi. S nostalgií sobě vlastní vzpomínala na jeho ledovou chaloupku a říkala si, že by tu mohla zchladit svůj nenaplněný žár frustrované nymfomanky jednou provždy. A protože stařík nebyl proti, nastěhovala se k němu dříve, než bys řekl švec. Služba v chaloupce nebyla těžká a Nastěnka se snažila vyhovět Mrazíkovi seč mohla. Jen to jeho věčné dotazování jí lezlo na nervy. Když se jí už po padesáte za den ptal, zda je jí teplo, řekla, že kdyby chtěla, roztopí to tady jako v sauně. Dědeček se smál, nevěřil jí a snad ji i trochu hecoval: -Kdepak, děvče, tady je ledová chaloupka, tady by to nešlo…- To neměl dělat. Nastěnka si vzpomněla na svůj pobyt v tibetském klášteře v Gjoc´dje, kde ji mniši zasvětili do techniky vnitřního tepla tummo. Soustředila se a z jejího pupku se hnedle začalo kouřit. Žhnula čím dál více a dědeček Mrazíček si uvědomil, jak je to nebezpečné. Žel, bylo už pozdě. Rampouchy padaly ze střechy, sníh kolem chaloupky roztál a než stačil Mrazík hmátnout po svém ledovém žezlu, zbyla z něj jen loužička vody. Z posledních sil se vyplazil z baráku, naskočil do saní a jedva zachránil holou kůži. A tak snad přijde jaro i k nám…

Mílek

Papardel seděl obkročmo na velikém vejci, jehož skořápkou prosvítal nazelenalý přísvit. Líhnutí mělo proběhnout až k večeru, ale už od samého rána probíhaly vejcem drobné záškuby a občas se ozvalo i tiché klepání. Bylo jasné, že to na sebe nedá dlouho čekat. Nikdo nevěděl, proč mužík spojoval s vejcem takovou naději. Jakoby se mělo vylíhnout cosi mimořádného, co snad ani nemělo mít podobu nějaké bytosti jako spíš vyjímečné události, která měla rozhodnout o všem, co přijde. Marně jsem mu to vymlouval:

-To je to samé jakoby se mohla z vejce zrodit třeba středa nebo prázdniny. Nečekej žádné zázraky. Nakonec z toho bude jen troška smradu a  zelené vody…-

To ho rozčílilo. Málem se zapomněl a už se chystal seskočit z vejce dolů, když tu se vzpamatoval a pravil:

-Ty si dělej co chceš. Já jsem zodpovědný za to, co z toho bude. Raději ani nevyslovuj ty svoje špatné prognózy, protože to uvnitř je na to moc citlivé. Buď pozitivní!-

-Ano, asi máš pravdu,- připustil jsem a šel do sebe, -budu už zticha.-

A tak jsme mlčeli.  Papardel se po pár hodinách už trochu vrtěl, vejce ho asi tlačilo do zadku a bylo na něm vidět, že se jen těžko brání napětí.

Když se slunce sklánělo k obzoru, vejce se prudce otřáslo, Papardel se lekl a spadl dolů. Přiskočil jsem mu na pomoc, ale on mě zahnal divokým pohledem a chtěl se zas vydrápat zpátky nahoru.

Nedařilo se mu to. Vejce se naklonilo na stranu a ozvalo se suché zapraskání. Skořápka pukla. Cosi se klubalo ven. Zajímavé bylo, že to nemělo žádný tvar. Opravdu. Zmocnila se mě hrůza. Vždyť Papardel měl pravdu. Z vejce se líhla ven Prázdnota. Nikoliv snad jen prázdné nic, nýbrž jakési prázdné něco. Sotva to vykouklo ven, srazila nás k zemi tlaková vlna. S úžasem jsme přihlíželi, jak se kolem zvedá vichr, stromy se ohýbají až k zemi a povětřím se roztáčí vír. Potom se všechno tak nějak divně vyklenulo, kopec před námi se protáhl do podivné homole a uprostřed planiny se otevřela propast. Také Papardel měl pojednou nezvykle šišatou hlavu a jeho otevřená ústa se hotovila k výkřiku. Nebyl však schopen ze sebe vypravit ani slovo. Ani já se nezmohl na víc než jen zděšené přihlížení událostem, které dostávaly stále rychlejší spád. Všechno se kolem nás roztočilo takovou rychlostí, že jsme to už ani nestačili sledovat. Ozvalo se nepříjemně kvílivé zasvištění a potom vše zmizelo i s Papardelem. Patrně to byl právě on, kdo byl původcem všeho a tak ho to vzalo s sebou. Měl jsem štěstí. Kolem se rozklenula úžasná duha. Spojovala cosi, co nebylo vidět. Visela v prázdnotě jako most, po němž se dalo přejít na druhou stranu. Ale kam vlastně? Vždyť tu už nebylo žádného rozdílu mezi tady a tam. Vše bylo všude. Natáhl jsem ruku a nedohlédl jejího konce. Jen odněkud  z veliké dálky jsem slyšel tichý Papardelův hlas.

-Já to věděl…-

Háden

Jaro se blíží

Už  loupe v kříží

Cítím jak kvapí

Říkaj to chlapi

I od nás z dílny

Maj pohled vilný

Montérky vzdutý

A mozek dutý

M