HADENIE

      Opět dýcháme silně znečištěný vzduch. V Ostravě a okolí je k zdechnutí. Sem tam se proti tomu někdo ozve, ačkoliv ty ojedinělé výkřiky udusí Acelor Mittal svými argumenty a sliby. Musíme se však zamyslet ještě nad jednou důležitou složkou znečištění, totiž nad oním neviditelným smogem, který naše kraje zamořil v oblasti duchovní. Je to onen konzumně materialistický smrad, který špiní lidské duše v masovém měřítku a to nejen na Ostravsku, ale v celé republice. Nejlépe je to vidět v době, jejíž duchovní rozměr by měl ten hmotařský jasně překlenout. Jde o dobu předvánoční, která by měla být přípravou na obrodný proces Vánoc.  A co vidíme? Už skoro měsíc jsou nebohé lidské smysly doslova bombardovány hmotařskými lákadly ze všech stran.  Duchovní dimenze Vánoc se tak smrskává na žalostný trh s nejrůznějšími cingrlátky a nevkusátky či kýčovinami, které budou vzápětí následovány hlavní přílivovou vlnou žrádelnou, až se budou stoly prohýbat a panděra dmout. Nic proti hojnosti. Ale všimněte si, že hojnost materiální jde (byť by zdánlivě nemusela) ruku v ruce s chudobou ducha. Jak jinak? S těžkým břichem se špatně létá a nikoliv nadarmo doporučován je k duchovznosným příležitostem půst. Nejsme nikterak přáteli extrémů, ale držíme se spíše míry. A proto: vyčistěme nejen vzduch, ale též duchovní klíma. Nejen na Ostravsku…

                                                                                                                                                       Henda

        V zástupu vše splývá a jedinci stávají se součástí davu. Dav se valí, pulsuje, dýchá v něm kolektivní mentálno připravené k vzdouvání davových emocí až psychóz. Kulturní nátěry oprýskají tak jako smalt ze starého hrnce a v jeho žhavém kadlubu exploduje třaskavá směs, kterou zažehla příhodná chvíle. Malí člobrdové a člobrdíci náhle se vztyčují v roli vůdců a z jejich hrdel derou se skřeky a jekot šílenců. Toť jiskry zapalující výbušné směsi ztřeštěných idejí, jejichž ubohost se pojednou odívá falešnou slávou. Záleží na nich? Jsou jen nálepkami jedovatých zplodin, které prokvasily dobou a hle, zdají se v okamžiku vzkvétat v  báječném ohňostroji nadějí ve šťastné zítřky. Malí člobrdíci vyskakují jako čertíci z tabatěrky a volají. Hurá! Ať žije vůdce! Ať žijí naše blanitá křídla, na kterých poletíme ke šťastné budoucnosti. Kdo s námi nepoletí, stahuje nás dolů. Raději ho ukloveme svými zobany, ať nestíní našim dětem! Našim heslem budiž Stejná příležitost pro všechny supy, ať svými spáry uchopí dnešek a trhají maso od kostí! Hurá! Staré a nemocné musí uvolnit prostor mladému a zdravému, nadějnému, ať se peňázky sypou těm, kteří umí hrabat v hromadě kouřícího lejna, toho nadějného sémě Satanova, z něhož postavíme nový svět elektronické rozkoše, velkolepého superprdu, kterým se odpálíme do nového Ráje konzumní hordy a Žerby bez konce. Vzhůru!

    A co na to Lidé? Coby? Vědí, že se naplňuje sudba věků a připravují se kdesi stranou, v tichu, k přijetí nového Světla. Neboť Světlo se sbírá krůpěj po krůpějí, až se stane novým očistným vodopádem, Září Všezáře…

                                                                                                                                                                Háden

  Soumrskem rmutno jít, neb klopot doby naší zaléhá ozvěnou až do soutěsek dnů, kde němým úžasem zrcadlí prázdnotu, pustinu bez konce za vším tím blábolem lidských úst. Což neslyšet až sem pleskání chodidel v úprku před sebou a v krysím pískotu úzkost svou vířících až k našim příbytkům?

  Kur mnohokráte pěl a hlásal kokrhot semotam nad lesy. Žel, nevyslyšen ztich, schlíple se odmlčel a nezazpíval již. A tolik toho, ach, na srdci asi měl, když varovný svůj hlas pozvedl znenadání odnikud nikam, zbůhdarma? Sluchu mu nepopřáli, vždyť mají jiné zprávy, první a poslední. Víc nebudou mít jich. Vše zmlkne, tichem popraskají ledy a možná také krunýře necitu zaživa kamenných. Kéžby jen pookřáli!

TOBOGÁN

Gigantický Tobogán se ve Hmotově věru činí. Spojil se, jak jinak, se Supernásoskou smyslnosti a obřím Vysavačem hmotochtíče a vytvořili nesvatou Trojici života v otrocké hyperlíhni světa, aby věrně sloužili těm, jejichž slabošská nevědomost jim nedovoluje nic jiného, než poslušnou jízdu skluzem dolů, tam do Hmotovských Mlýnů, v nichž semlíno vše na padrť, kterážto je vzápětí repadrťována do biopanáků další kapitoly pseudobytí na Konzumi. Konzuma, abyste rozuměli, je planeta všekonzumu, kde pajduláci oddávají se žerbě všeho, co jim přijde do cesty, nikoliv snad jen jídla, ale nejraději ze všeho papají tři základní energie: rozkoš, moc a penízky. A protože všechny tři pocházejí od pratáty Satana, jsou to satanovy děti. Aby se necítily tak provinile (v koutku svědomí je to přece jen občas ještě hryzne), vymyslily si různé očistné rituálky, muzikou do sluchátek počínaje a televizními seriály do očí konče. Snaží se prostě z duše vytřískat poslední zbytky vzpomínek na to, co sporadicky blikne do temnoty odněkud z hlubin, kde kdysi sídlilo božské vědomí. Dnes už tam doutná jen taková poslední malá jiskérečka, kterou však dozajista brzy sfoukne uragán z Tobogánu do noci zapomnění. Přemýšlejte o tom?

H.