HADENIE

Když jsem nedávno potkal mnicha Ivera, zdál se mi ještě klidnější než jindy. Na otázku jak se má, odpověděl dost lakonicky: Pořád stejně…

-Zvláštní,- podivil jsem se, -je to vůbec možné? Dnes jako včera?-

-Ano, pořád stejně…- potvrdil s úsměvem.

-Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pravil klasik,- namítl jsem.

-Ano, ty se mne ale ptáš, jak se mám, ne?- upřesnil.

-To ano,- přiznal jsem, -ale jak je to pořád stejně?-

-Aha,- zatvářil se chápavě Iver, -no myslím tím, že se mám tak jako posledně.-

Pokýval jsem hlavou a spiklenecky dodal:

-Chápu, prostě věci jsou takové jaké jsou, že ano?-

-Ano, přesně tak, – potvrdil.

-Tak to jsem rád, že ne jinak…- ulevilo se mi.

Je dobré vědět, že vše je takové, jaké to je…

Tomil

Kurha vysypal na stůl obsah svých kapes; nebylo toho mnoho. A přece, mohlo by to svádět k domněnce, že se nevzdal úplně všeho. Vždyť i ten kousíček vyhořelé zápalky zdál se poukazovat na jeho záliby, občasné potřeby, závislosti a posedlost. Pryč s tím. Zůstal kratičký provázek, jehož  přítomnost mohl by si někdo vyložit zcela nesmyslně jako doklad sebevražených tendencí, případně zcela naopak, neméně omylně, jako pojistku na horší časy či dokonce symbolicky jako pouto k minulosti, případně, snad ještě nesmyslněji, jako nitku spojující dnešek s nadějí zítřků…

Aby předešel podobným výmyslům, zbavil se Kurda i provázku. Horší to však bylo s odznakem. Odznak pro něj hrál důležitější úlohu, než si byl ochoten přiznat. A přitom ani nevěděl, kde se vzal a co vlastně představuje. Byla na něm vyobrazena hlava ženy s jakousi podivnou čepicí, jejíž špička se těsně pod oblaky ohýbala k zemi vytvářejíc tak nečekanou girlandu záhybů, v nichž mohlo pozorné oko rozpoznat podobu kunovité šelmy. Jako by ani na tom nebylo dosti, samotný hrot čepice se dotýkal motýla sedícího na žlutém květu a nebylo zřejmé, zda ho již neprobodl. Odznak tak umocňoval křehkou rovnováhu mezi Kurhovou formální příslušností k tomuto světu a jeho naprostým odcizením. Kdyby měl v té chvíli sílu zcela se vypojit, jistě by stačilo zahodit odznak a odejít směrem k zelenému obzoru, za kterým právě zapadalo slunce. Jenže to pomyšlení na cestu bez návratu, bez zátěže a bez cíle Kurhu natolik zmohlo, že těsně předtím než usnul, stačil ještě strčit odznak pod jazyk, pro případ, že by ho po něm chtěl Cháron u přívozu…

Šajn

Když byly v Pimprlíně vyhlášeny volby, předháněla se pimprlata v tlachání o svém dalším osudu. Těžké rozhodování, přetěžká volba. Vždyť bylo předem jasné, že ať už zvolí kteroukoliv z pimprlínových stran, vždy zůstanou pimprlaty, jejichž údělem je trávit životy v pimprlínovém divadle, držet zobák a krok. Jediné, co jim jejich pimprlátková existence dovolovala, bylo právě remcání. A to se, zvláště před volbami, stupňovalo až k uzoufání. Remcající pimprlata působila komicky, bezmocně, tragicky, některá extaticky a jiná hystericky. Ať tak či onak, v konečném výsledku to nemohlo nic změnit, ale pomáhalo to alespoň ventilaci. Jinak by bylo v Pimprlíně k zadušení. Předvolební období se dalo přežít jen v brebentění, které naplňovalo všechny prostory vzrušenou atmosférou.

Z jednoho konce se valila předvolební agitace, z druhé zas brebentivé zoufalství. Že není koho volit a tak. Nakonec nezbývalo, než něco udělat. Co jiného však mohla pimprlata vymyslet, než jen zas to své pimprlení. Potahována za nitky, vedena jevištěm sem a tam, štěbetající zobáky podle scénaře hlavního Pimprláka, předváděla pimprlata to, co jim bylo určeno k pobavení diváků Kosmického Velesmrdína. Ach to bylo hemžení, to bylo přeteskné zábavy!

Mňuk

Dnes jako včera máme svou těžkou práci

Sotva se vrátíš zpět hned ležíš na matraci

Na nic už nemáš čas ba ani na legraci

Natožpak posedět s přáteli v restauraci

Den za dnem utíká a prchá do daleka

Žena se únavou už polospící svléká

Její muž v posteli jen popaměti čeká

A jejích otázek se vždycky trochu leká

Proč táto máme tak těžkou oba práci

Proč tady znaveně chrápeme na matraci

Proč na nic nemáš čas ba ani na legraci

Natožpak posedět se ženou v restauraci

Nevím, mámo, nevím praví muž znaveně

Vím jen, že ztratil jsem v tvých očích na ceně

Když tady spolu jen pomalu chcípeme

Když sotva lehneme společně chrápeme…

(Zpěvy stareho haviřa a jeho roby)

Mumlok snil: spouštěli ho jedním z očních otvorů v masce, která zabírala obrovskou rozlohu, takže mnozí považovali otvor za hranice světa. Mumlok se ovšem ani ve snu nenechal napálit a tak oproti všem zvyklostem vystrčil z koše hlavu a zvolal:

-Nic nevíte…!-

To bylo ovšem horší než přilití oleje do ohně. Jedna z hlídkujících žen na ochozu vzteky zapištěla a vystřílela by do něj nejradši celý zásobník, kdyby jí v tom nebránily předpisy. Ty znamenaly pro obyvatele Trumbelína vše. Mumloka začali spouštět o něco rychleji, patrně aby zamezili jeho dalším komentářům.

Mumlok se však stačil v koši ještě rozhoupat natolik, že opisoval čím dál větší kruhy. Při jednom z přeletů nad Velejámou se zachytil větve stromu a hbitě jako veverka zmizel v hustých korunách nad vodopádem. Litoval jen, že hukot vody přehlušil klení stráží. A tak se aspoň nahlas rozesmál ; teď už mu v tom nic nebránilo. Schoval se do nějaké ptačí budky a chechtal se, až se za břicho popadal… Tak dopadla celá ta slavná výprava do Trumbelína, země v sousedství Kocourkova. A tam se, jak známo, právě chystaly volby. Ale o tom až příště.

Menšín