HADENIE

Plantin seděl na rozviklané židli v Ústředí a přemítal nad svým životem. Co bylo, bylo, nedá se vzít zpět. Co bude, nevěděl. Ale co je? Když se zamýšlel nad povahou jsoucna, uvědomil si, že vše hrozným tajemstvím. Nevyzpytatelnem. Jakkoliv se mohl domnívat, že stačí chtít a použít nějaké měřítko, věděl, že každé měřítko je jen zprzněním nekonečně všeobsažné skutečnosti, nevyčerpatelné pro putýnku lidského poznání. Než by se zpronevěřil svým zásadám  poctivého přístupu k bytí, raději jen tiše nazíral jeho hlubinu, tak jako rybář, který ví, že každé nahození prutu není ničím jiným než marností a ztrátou. Zatímco by se pokoušel o úlovek v těchto bezbřehých vodách života, sám by jen sváděl lovce  všech lovců, Smrt. A tak jen mlčky pozoroval vše, co plynulo kolem, naladil se na hudbu ticha a prožíval přítomnost. V ní všechny jeho někdejší plány pozvolna uplývaly, rozpouštěly se jako pěna a on je už nepotřeboval. Centrální plánování se beztak přežilo. V Ústředí už nesledoval ani předpovědi počasí, přestal poslouchat zprávy a nestaral se ani o svoje myšlenky. Když tyto viděly, že se nemají o co opřít, odešly se popásat na jiné pastviny. Plantin měl konečně klid.

Vážení, možná jste si ráčili povšimnout, že se v poslední době v životě společnosti – tak jak jej zrcadliti si osobují masmédia a z nich pak hlavně televize – vše točí se kolem žrádla. Různí kuchaři a soutěžící v oboru vaření, nejrůznější gastronomičtí tajtrlíci a histrióni či jokulátoři všekonzumu nahradili lidi moudré, filosofy, duchovní autority, kněze atd., a ze všech sil snaží se nám servírovati, že dnešní život není nic jiného, než horemspodem nacpat si tělo, aby se vědělo, že je na živu či co. Buď je v tom záměr: odvést lidi do těchto bažin ducha a tam připravit populaci na vystřídání méně nákladnými bioroboty, nebo – kdovíco je horší – virtualizovat život lidský pomocí televizního vaření natolik, že ani nepostřehneme, že jsme se nenajedli jinak, než pouze očima. Případně – varianta 3: zabránit nažraným v kladení si základních filosofických otázek, neboť ,,kdo se ptá, ten se doví…“  Nenechte se, milí vašnostové, sežrat virtuálnem a zblbnout v programech Všežroutova.

Tschuk

Krůpěje deště… a co ještě?

I v kapkách zrcadlen je svět

Však oko stejně vypoulené

Zdráhá se pouze zrcadlit

A rosu světla žít

To je však mnohým málo

A k Bohu zády točí se svou pýchou

Tak nepokorně parcelujem zemi

Až k bytí máme jenom tohle

Otrocké pouto strachu

O vlastní bydlo…

Modré dveře mají v sobě cos osudového. Nelze jimi vstoupit do žádné banální reality. Hned za nimi číhá totiž nějaké překvapení.  Pro každého jiné, toť  zřejmé. Nikdy nevíte, kam vás modré dveře zavedou, co tam spatříte a zda se vůbec ještě někdy vrátíte. A tak vám dobře radím: nelezte tam, pokud nemusíte. Jenže, a to je právě to, každý musí. Kdyby nám tak o tom mohl povědět něco bližšího. Bohužel,  nemůže; to je snad samosebou nad slunce jasnější…

Mik