Kolegium se na svém posledním kolokviu usneslo na tomto minimu: život v Tůmbě musí být obnoven ihned, jak to bude možné, nejlépe v samotném okamžiku vědomého záblesku myšlenky na Početí. Každý odklad může být fatálním rozředěním Vůle, jejíž slábnutí se projevuje pozdržením původního záměru či jeho úplným popřením. V prozření jedinců Síla celého národa! Kéž je Světlo s námi v Cimboriu touhy a nedá nám zhynouti před Prahem dovršení!
Nubius
Máme-li to pochopit jasněji
Je třeba si to vyjasnit
Jasněji v jasu žít
S jasností spojit své zjasnění
A v jasnobytí udělat si byt
Bytí jas sídlí v nás
A jasnozřivě sdílí
Světlo které sílí
Chce to čas
Večerem táhne cos takově nějakého
Něco tak chlubně nanicovatého
Jak příběh z koupelny
Před kterým zběhl plch
Všichni jsme dlužníky Luny
Spoutáni v pavučinách z luhů
Čekáme na cosi
Něco tak nějakého
Jak to jen může být
Háčko
V předvečer zadulo a mraky připluly
V předsíni z věšáku plandaly kabáty
V představách důchodce se cosi pohnulo
V předtuše objetí celý se rozechvěl
V předešlém případě však k tomu nedošlo
V předměstském domečku žil povětšinou sám
V předmluvě k deníku se o tom nezmínil
V převleku za mlada šlo všechno nějak líp
V převážné většině sem za ním chodily
V předběžném odhadu se nikdy nemýlil
V předchozím setkání však špatně zacílil
V překotné omluvě se trochu zakoktal
V převaze vlastních let uznání nesklidil
V převratný tento čas tak pole vyklidil
V přísaze rozumu zřekl se trapné hry
V případě nejlepším s pomocí viagry
Tschuk
Tohleto popletené léto
Napohled neladné je velmi
Oplývá neobvykle vláhou
Oblaka nebem stále plynou
Umdlelé mlhy v dol se valí
A splihlé lesy blátem slynou
Jen mechy vesele si pějí
Ty mají deště nejraději
V Troubelíně bylo onoho léta dosti deštivo. Z mentálních uďáků se čmoudilo a pimprlata žehrala na nedostatek sluníčka přesto, že věštci pravili sdostatek jasně: Dokud nedojde k duchovnímu rozkvětu v převážné části troubelínského zapadákova, nebude lépe. Ostatně tak pravila také stará písma. Ta hovořila dokonce o potřebě každodenního zjasňování života, což ale pro dnešní dobu duchovního zakrnění vyznívalo jako největší utopie. Vždyť masmédia krmila lidi čím dál většími blivajzy, na hledín se už nedalo koukat, jenže otupělí trobelíňáci se nezmohli na víc než ustavičné remcání, jehož hlasitost umlkala jen ve spánku. Ten byl takřka jediným smířením místních s lopotnou existencí, která nepřinášela radostí větších, než jaké byly známy v časech otrockých.
A tak se nedostávalo světla venku ani uvnitř, z mentálních uďáků se čmoudilo a v Troubelíně bylo onoho léta deštivo. Jak jinak?
Mnoděj
Krajina byla zalita měsíčním světlem a v jeho stříbrném mihotání hleděl muž s doutníkem směrem k pobřeží a snil. Zdálo se mu, že k němu od moře vystupuje dívka v růžovém závoji poletujícím kolem jejích snědých ramen a tiše pohybuje rty, jakoby šeptala jeho jméno… Když přišla blíže, zjistil, že recituje verš z Písně písní: „Láska je silná jako smrt,
vášeň neúprosná jako hrob,
Její plameny šlehají
žárem nejprudším.“
Muž s doutníkem jí pohlédl do očí a pokýval hlavou:
„Ano, její plameny neuhasíš…!
Dívka však prošla kolem, jako přelud se rozplynula a on jen roztržitě bafal svůj doutník. Než se vrátil dovnitř, poznamenal:
„Zprvu vše plné žáru,
než podlehne to zmaru.“
Háden
Vyvolený nevěděl, že je vyvolen k vyššímu poslání, neboť na žádná vyšší poslání nevěřil. Dlouho si myslel, že to nejlepší, co může udělat pro dobro lidstva, je držet se zpátky, prostě nevstupovat do proudu. Proud se totiž stával čím dál tím víc kalnějším; valilo se to v něm všechno spolu, dravé vlny unášely dobré i špatné, čisté i kalné v jednom jediném zpěněném toku, jehož šíře byla nepředstavitelná. Cíl nejistý. Vyvolený říkával, že všechno, co tady spolu pluje, je výtvorem proudu, jeho společným snem, podobně pak i samotná vidina proudu, všechny myšlenky a vize vytvářené těmi, kteří jsou jím unášeni.
Vyvolený seděl na břehu na jednom z velikých balvanů, kam umístil své meditační sedátko ze suchých travin. Pozoroval to divoké kypění z uctivé vzdálenosti a neměl nikterak potřebu se s tím ztotožňovat. Dokonce se domníval, že jeho určením je právě toto nezaujaté pozorování, které mu dovolovalo zůstat nedotčen. Opravdu? Po čase zjistil, že ho i toto pozorování jistým způsobem vyrušuje. Chvilkama měl dokonce výčitky svědomí z toho, že jen tak „zbůhdarma“ přihlíží namísto toho, aby těm v proudu pomohl. Ano, mohl by je přece navigovat, volat na ně shůry a radit jim, kam mají plout, aby se zachránili. Když to však parkrát zkusil, se zlou se potázal. Někteří mu dokonce spílali. Jednou se též rozhodl, že je bude odchytávat pomocí dlouhého bidla, ale málem na to sám doplatil životem. Ne, už se jim do toho nebude více vměšovat, řekl si tehdy jednou provždy. Ale stejně to dlouho nevydržel. Pokušení pomáhat bylo tak silné…
A potom měl ve snu vidění, že je mu určeno vydat o tom svědectví. Jak? Proniknout až k podstatě, nikoliv snad proudu, nýbrž plynutí. Od té doby se díval na všechno jinak. Pochopil, že všechny bytosti jsou v proudu unášeny proto, že se s ním ztotožnily. Nemohou se z něj osvobodit dokud se neosvobodí samy ze sebe, z toho, co považují za své pravé já, tedy vědomí, že jsou součástí Proudu. Až procitnou ze své nepravé identity, procitnou i z Proudu.
Vyvolený vzal bílou křídu a začal psát po skalách kolem: JSI SVOBODEN! JSI VĚČNÝ! NENECH SE STRHÁVAT PROUDEM SMRTI! VYSTUP Z PROUDU A KRÁČEJ K PRAVÉMU ŽIVOTU! BUĎ SÁM SEBOU! Nic nového, ale třeba to někomu pomůže. A k tomu ostatnímu si musí pomoci už on sám… Nevšiml si sice, že by od té doby z proudu někdo vystoupil, ale čas tu nehraje žádnou roli. Koneckonců každý to jednou pochopí…
A tak od té doby Vyvolený zase jen sedával na skále nad divoce zpěněným proudem života ke smrti a tiše rozjímal nad jeho plynutím. Nevěděl, že je vyvoleným, vždyť na žádné vyvolení ani nevěřil. Věřil však sám sobě. Věděl, že než skončí tento sen, bude v něm kráčet Věčností.
Mnich
Veškeré problémy lidstva spočívají v infantilní neschopnosti člověka dohlédnout za obzor, který mu zahradilo ego. Vše, co je za ním, je pouze další projekcí téhož. V okamžiku, kdy to pochopíme, považujeme své myšlenky za perfidní hmyz vylétající z lačných úst chtíče. Nejde tak ani o to, že vskutku toužíme po tělech těch druhých, jako spíš o prastarý program, kterým jsme byli přepólovaní od Boha směrem k ďáblu, od nebes k zemi, od Rajské zahrady směrem k zemi vyhnanství. Když to pochopíme, snažíme se to obrátit. To je ovšem dílem každého z nás, neboť vše kolektivní je pouze jen další příležitostí k rejům ega. A proto se praví: Zastav se a obrať se, a nikoliv: Zastavte se a obraťte se. Proto jsou církve jen ohrádkou pro zbloudilé ovce, která je drží v bludišti marných nadějí, podobně jako politické strany… Kdo máš uši, mlč, kdo máš oči, věz!
Mnich
