HADENIE

Taky to dejchám

Kašlu a kejchám

Mám z týhle Ostravy

Příznaky otravy

Kdypak ach hepčí

Bude to lepší?

Kdy ten smrad přiškrtí ?

Nejdřív až po smrti

Kdo to jen přežije?

Naše poezie

Nahoru a dolů

Ode zdi ke zdi

Tak či onak

Každý po svém

Ale všichni stejně

Tadyhle i semhle

Tůdle nůdle

Jako posledně

Zas a zas

Pořád dokola

Dokud tě drží kosti

Pohromadě

Molinka

Vše se to seběhlo na konci nástupiště

Vlak vjížděl do stanice

Nikde však nezastavil

Koleje svítily a lidem plály oči

Nikdo nic neměl a všem patřilo všechno

Jakési malé dítě volalo na anděla

A jeho spící matce vlály plavé vlasy

Věci se před námi měnily v tažné ptáky

Jen šaty zůstaly dál věrny svému tělu

Snad z pouhé kratochvíle

Život se valil mimo jízdní řády

Tulák u bufetu kázal bílým mrakům

Mašinfíra  s průvodčí tančili tango retro

A mladá výpravčí zapěla věru tklivě

Až jí čísi čuba oslintala boty

Háden

Ty a ta tvoje baterka

Se kterou chodíš semotamo

Aniž ti to připadá slizké

Svítit do temnoty

Do milosrdné tmy jež skrývá necudnost

Hle tolik Tvarů rozesetých kolem

V té naší říši zkamenělin

A prašných cest odnikud nikam

Jak ti to pravil Věštec?

Že světlo třeba hledat

Jinde než ve špajzu

Zahoď tu baterku

A slez z té mucholapky

Jednou mi poděkuješ

Že jsem ti vyvanul

Mondy

Podle teorie „jednotné energie“ jsme v celém vesmrdíně spolu všichni nerozlučně spojeni. To, co se zde děje, odehrává se – podobně jako procesy v rámci jednoho lidského těla – v globálním celku těla vesmírného, aniž jsme schopni udělat si o tom představu… Naše pojetí evoluce je omezeno naším lidským rozumem a v tomto směru jen stěží „překročíme svůj stín“. Ostatně, jak praví Svatá Kniha: moudrost lidská je pouhým bláznostvím v očích Boha…  Můžeme však o tom na mnohý způsob spekulovat. Spekulací je v lidstvu bezpočet. Jedno je však jisté: Na božské Jedno nemáme. Není potom lepší, ve shodě s buddhismem, věnovat se raději cestě z utrpení – a bezmoc lidského rozumu je tváří v tvář nepoznatelnosti Božích záměrů jistě také utrpením… Poznáme-li, kdo je ten, který trpí, a jaká je příčina našeho utrpení, můžeme se tak  přenést do říše klidu, kde končí otázky, neboť jsme vnořeni do samého Zdroje. Tam je Pravda, Cesta i Život, vždyť Tam v každém okamžiku také vyvěrá pravé poznání i  Vědění…

mnich

Tenkrát Mistr nečekaně navštívil naše meditační centrum v Levii. Právě jsme začali třetí den usebrání a meditovali jsme v tamějším dožo ponořeném ještě do ranního šera. Někteří tu a tam klímali a kijosakuman měl práce nad hlavu. Duté rány se rozléhaly prostorem častěji než jindy.

Když Mistr vstoupil dovnitř, zprvu si ho nikdo nevšiml, ale záhy jsme všichni pocítili jeho přítomnost. Byl jako kulový blesk, příliv zářivé energie, pod jejímž dotekem jsme rázem procitli. Kijosakumanovi vzplála hůl v rukou, až ji překvapeně odhodil a pak ji provinile uhasil s omluvným gestem k Mistrovi. Ten jenom blahosklonně pokynul a řekl:

-To nic, chlapče, to se stává… A vy ostatní, pokračujte, nenechte se rušit…-

A tak jsme se chvíli snažili navázat na přetrženou nit meditace. Moc se nám to nedařilo. To, co se stalo, nám nešlo z mysli. Po nějaké době se však přece jen v místnosti rozklenulo soustředěné ticho. Na přítomnost Mistra jsme nějak záhadně zapomněli. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale pojednou se kolem nás zčistajasna rozjasnilo, jakoby dovnitř zasvítilo slunce. Přitom však byla venku pořád ještě tma. To světlo vycházelo odněkud z prostoru mezi námi, zhušťovalo se kolem našich těl a přes kůži vsakovalo  dovnitř. Stále jsme seděli v nepohnuté pozici, jejíž udržování nám v té chvíli splývalo vjedno s dechem. Tělo se zdálo nezvykle lehké, takřka nehmotné, jakoby se stávalo jen prázdným prostorem, v němž se šířilo to zářivé světlo.

A potom najednou  pozvedl Mistr paže a my se vznesli vzhůru. Stoupali jsme ke stropu, ale nijak nás to  neudivilo. Jakoby to byla ta nejpřirozenější věc pod sluncem. Kdoví jak dlouho jsme takhle viseli. Vnímali jsme svá těla jako nějaké světelné kokony, ve kterých světlo předlo to nejušlechtilejší hedvábí. Třpytili jsme se jako velké sněhové vločky, až jsme se posléze pomalu snesli dolů a Mistr ukončil meditaci.

U snídaně jsem se ho odvážil zeptat na to, co jsme to vlastně prožili.

-Nic výjimečného,- řekl se smíchem, -jen jsme si hezky zameditovali…-

-Ale to vznášení, …?-

-Vždyť jsi byl při tom, – přerušil mě, – když se staneš Prázdnotou, nic tě netíží, nic tě neomezuje…-

-Měl jsem však pocit, že jste nám nějak pomohl,- řekl jsem. -Co s námi bude, až tu zas nebudete?-

-To záleží jen na vás,- zvážněl Mistr. -Já jsem vám jen ukázal cestu…-

mnich

Podle posledních propočtů odborníků na mayský kalendář, končí tento 28.říjnem 2011, to jest za tři týdny… Dost dlouhá doba na to, abychom se mohli připravit. Ale na co? Bude to prý neopakovatelná  a údajně poslední příležitost nasměrovat vývoj tam, kam by měl správně jít, tedy k duchovnímu naplnění. Je to ono ve svaté knize neustále opakované OBRÁCENÍ, které zůstávalo – až na výjimky – nevyslyšeno. Nyní má přijít podnět zvenčí… Hrozny, které dozrály, mají být vylisovány. Pokud lis zatlačí, buďte bdělí! Pak bude víno dobré…

Mondy

Přízeň sklizně

Vrcholení

Tady ani tam nic není

Vše co máme už je pryč

V ruce zbyl nám starý rýč

S ním do světa dělat díru

Zbytečno a neradno

Uráží to naší víru

A taky je nesnadno

Monča

Kolem pěti polí choďme

Naše stíny vyprovoďme

Zastavme se za soumraku

Před zářivou hradbou mraků

Zbavme se všech našich pout

Za sluncem pak budem plout

Ty a já na křídlech touhy

Svět je balvan mysli pouhý

My jsme světlem bez hranic

Prázdné vše a tedy Nic

Háden